Cvičák

Tak si to představte, že chodím na cvičák. Nejdřív jsem si říkal, jestli to náhodou nebude omezovat mé samostatné rozhodování, ale rychle mi bylo vysvětleno, že ne. Poprvý mě to tam docela překvapilo, takovejch psů na jednom místě jsem ještě neviděl. Samý štěňata a všichni si se mnou chtěli hrát. Samozřejmě, že jsem dlouho neváhal. Na začátku to bylo super - všichni byli podobný výšky jako já, teď už je to přece jenom horší. Takový štěně vlčáka roste rychlejš a víc než já teriér. Ale co, sejně je to super. Na cvičáku mě hned překvapila taková dvounožkyně, který paničce vysvětlovala, jak mě má naučit slušnýmu chování. (Říkal jsem si, co mě asi tak chtěj učit?K lidem jsem přátelský - každému bych nejradši olízal obličej. V posteli spím často a rád. Každého králíka proženu a celkově jsem velmi milý westík.) A ona teďpo mně chtěla, abych jí chodil těsně u nohy, sednul si na povel a spoustu dalších ptákovin. Navíc mi nasadili obojek a to už mě teprv naštvalo, proč bych nemohl zůstat v kšírkách? Pak jsem ale došel k závěru, že přece jenom bude lepší poslouchat. Po každém poslechnutí následovala nějaká dobrůtka a to se přece vyplatí, ne? Během hodiny jsme také chodili po kladině a skákali přes překážku. Nechci se nijak chlubit, ale mám pocit, že jsem byl nejstatečnější. Tak zase někdy ahoj

Jak jsem se zamiloval...

Tak už jsem asi dospěl. Já jsem se totiž zamiloval. Je strašně pěkná, růžová, trošku při těle, ale hlavně je starší a měla o mě zájem. Je to paní hrochová!

To jsme my dva.

EDIT : tak už je to pryč. Má láska vyprchala. Ale co se dá dělat, život jde dál a mám pocit, že opici se celkem líbím.

Dalších pár dní a mé fotky

Tak tohle jsem já, druhý den v novém domově. To jsem si to všechno očuchával už od půl pátý. To jsem si totiž řekl, že už vlastně spím dost dlouho a mohl bych se někam jít projít. Paničce se to asi moc nelíbilo, ale co mohla dělat, ne? Jak to přesně bylo, si už moc nepamatuju, ale vím, že jsme byli na první procházce a třošku jsem běhal po zahradě. Panička mi připadala nějaká ospalá. Nechápu proč.

Na zahradě mě večer rozčilovala spousta věcí, tak jsem štěkal a štěkal a nakonec už ani nevěděl na co, jenom mě to prostě začalo bavit.

Pak už jsme šli domů do obýváku a dvounožci mě mají tak rádi, že kvůli mně vyklidili i jednu přihrádku ve stolku. :-)

První den v nové rodině

Tak abych začal pěkně od začátku. Narodil jsem se 22. dubna 2008 v Žehuni. Byli jsme dva bráchové a jedna ségra. Naše psí maminka z nás měla radost, protože jsme byli její první štěňata (taky pokaždé děsně vyváděla a štěkala, když si někoho z nás odnesli). Bydleli jsme s maminkou na zahradě a bylo nám moc dobře, pak ale ti lidé řekli, že by nás bylo moc a dali nám na internet inzerát. No a pak mi odvedli bráchu a ségru a já už si myslel, že tam zůstanu na věky. Ale 28. června se to změnilo. Seděla jsem si na zahradě a o něčem důležitém jsem přemýšlel, když se najednou objevilo takové autou a z něj vylezli tři dvounožci. Maminka asi poznala co se děje, protože na ně skákala a štěkala. Já jsem si je očichal a čekal, co bude dál. Oni si sedli ke stolu a o něčem si tam povídali, pak jim moje paní dala nějakou tašku, oni jí dali nějaké podlouhlé papírky, popadli mě a strčili do toho auta. Seděli jsme tam vzádu a oni se pořád báli, abych něco neprovedl. Nevím teda, co ode mě čekali, protože v autě se mi moc líbilo, akorát jsem byl moc malý a nemohl se dívat ven a oni po mně pořád chtěli, abych spal. To nevím, jak si to představovali, protože bylo asi šest hodin odpoledne a povězte mi, kterej pes v tomhle čase spí. Ale nakonec jsem si lehl a čekal. Po nějaké době už jsme byli doma. Radostí se mi začal vrtět ocásek, protože jsem měl děsnou radost ze zahrady, na kterou mě dovezli. Pak dvounožci otevřeli dveře a zase začali trochu plašit a bát se. Pochopil jsem moc dobře proč. Ze dveří vylezla taková obrovská kočka a asi se jí moc nelíbilo, že tam budu bydlet s ní. Začala syčet a sekla mě do čumáčka. Tak jsem utekl a začal brečet. Dvounožci mě hned začali uklidňovat, že to je jenom strejda Macek, toho se prý nemusím bát, on si na mě jen potřebuje zvyknout. No a takhle to bylo. Od té doby si taky společně žijeme v Květnice a já Vám zase někdy napíšu, jak to bylo dál.